Bikemaraton Drásal (5. 7. 2014)
Drásal v podání Míry Mařáčka nepotřebuje další komentář... :o)
Článek o tom, jak se Mářa vydal pokořit DRÁSALA. Po celkem obstojné tréninkové morálce se mi už na jaře roku 2014 honí hlavou na jaké závody a kam se přihlásit. Přihlásím se na 3 závody v okolí a potom kliknu na odkaz KPŽ – DRÁSAL. Po menším váhání se do seriálu KPŽ registruji a podávám přihlášku na trasu A – 115 km do Holešova. Tam tento kultovní závod startuje. Bohužel z týmu RCR BIKE se na DRÁSALA nikomu nechce.
Zamlouvám si ubytování v pensionu Hana (cca 200 m od startu). Noc za 400,- Kč v centru ujde. To ještě nevím, že ve vedlejším domě je vinárna a v noci se moc nevyspím. Ráno mě o půl šesté budí výstřel z děla – startuje OBRDRÁSAL – letošní novinka na 175 km. „RESPEKT“. Dávám si maminčinu startovní kaši a začínám trochu nervóznět. „Dej si banán, táto“, volá na mě žena z koupelny a odchází za bratrem do kavárny na startu. Já připínám startovní číslo A514 na řidítka a vyrážím se rozjet. V hlavě mě zahlodá „Mářo, neblbni, cesta je dlouhá“, a tak jedu také na startovní kávičku.
Počasí se asi půl hodiny před startem začíná krapet kazit, zatahuje se a proletují první kapky. Žena mě opouští, bere mě bundu a odjíždí za MÁŘAFANCLUBEM na Rusavu. Řadím se pozvolna na start, bohužel mám tak vysoké číslo, že mě už nemají koridor a tak startuji asi za 550ti bikenadrženci. V 7 hodin a 45 minut po startujícím výstřelu se leknu a strnu. Naštěstí to nevadí, protože my vzadu se stejně ještě asi 3 minuty nepohneme.
Hnedle z kraje po silnici za to beru a se slovy „nejseš tady na vejletě a není čas jezdit pomalu“ se postupně prokousávám dopředu. Fanoušky mám už na 9 km a tak se musí Mářa snažit! Škoda jen, že není ve stoupání moc možností na předjíždění. Jede se ve dvou kolejích do prvního prudkého kopce. Les se začíná plnit pachem spálených kalorií a já se deru (někdy i na lokty) kupředu. Sjezd na Rusavu mám najetej (bohužel, jako jediné místo na trati) a tak v něm nic neztrácím. Dole se pozdravím s moravským fanklubem a hurá na asfaltové stoupání.
Zatím plný sil jedu co to jde. Okolo Hostýna přes Tesák, kde my znova fandí a ženou mě kupředu. První průšvih přichází při sjezdu z vrcholové prémie Kelčský Javorník. Bezmozci, kteří do kopce nestačí, nahoře zavřou oči a rozhlédnou se asi až dole. Jeden z nich mě v těžkém kořenitokamenitém sjezdu s pokřikem „pravá“ předlétává a přistává v oužlabí, kousek před mým předním kolem. Jak jsem starej, tak jsem blbej. Beru za brzdy a lehám taky. Příště musím použít fintu Gerliče…Toho nikdo nikdy ve sjezdu asi nepředjel. Prostě musím bejt dole před blbcem. To vše na 34 km, do cíle daleko a koleno s loktem naražené a krvácí.
„DRÁSAL se nevzdává, přece si nejel 150 km, aby si to po hodině a půl zabalil“. Jedu dál, ale mírně nahlodán. Trať je obsypána fanoušky a ti mě znova dostanou do správné závodní pohody. Na dalším silničním přejezdu mě žene žena dopředu slovy „Mářo, jeď“. Tak jedu. Ani si nevšimne, že mám tretru plnou krve. Někde za vodou narazím na záchranáře a tak se nechám ošetřit. Bohužel je přede mnou fronta a moc to neodsejpá. Borec mě pak po ošetření říká „mohl jsem tě pustit, já už dál nejedu, zlomil jsem sedlovku“. Ztrácím tam asi 20 minut, ale posilněn a s opravenou částí těla znovu šlapu.
Teď už si dávám za cíl dojet to a pokusit se to stlačit pod 7 hodin. Bohužel, bouřka a prudký vítr hatí moje plány. Kolo proti větru nemohu roztočit ani z kopce a tak se schovávám za únavou stejně postižené borce. Už to začíná bejt boj o přežití. V dešti mě začíná na blátíčku vandrovat kolo a tmavé brejle za deště v lese nejsou to pravé. Hnedle jak je sundám, koupím hroudu bláta do oka a poznávám, že závěrečných 25 km bude bolet.
Je to hlavně o hlavě, musím se zabavit a tak se dávám s vedle jedoucím „stařečkem“ do řeči. Ptám se ho, jak dlouho jezdí a kolik mu je a zjišťuji, že je ještě o 3 roky mladší než já – „Mářo, budeš muset na oční“. Po smíchání se v závěru všech tras trocha vzrušení, borci plní síly předjíždějí nás, co se na trati trápíme už přes 6 hodin, opravdu pecka, zase se mě chce vzdát! Na Morál to ale nějak dojedu. V jednom z posledních těžkých sjezdů jdu po svejch, sílu už na držení koníka nemám.
Závěr se zavěsím za holčinu na kratší trati, alespoň se je na co dívat a dojíždím tak k Holešovu. Tam je u praku cíl a zázemí fabriky KOLO PRO ŽIVOT. Já ten závod dnes přejmenovávám na KOLO O ŽIVOT.
Po projetí cíle ze mě vše padá, nechávám se fotit a obskakovat jako vítěz. Však taky vítěz jsem - sám nad sebou. Umejvám se a jdu si nechat převázat ranky – takzvaně opravit tělo. Se zdravotnicemi popíjím slivovičku a začíná se pozdní odpoledne pěkně rozjíždět. Na závěr nějaké to pivko, dlabanec, prohlídka cikurkusu KPŽ a po tombole, kde vyhrál skoro každej, jen já ne odcházím na pokoj relaxovat a čučet na MS ve fotbale. Druhý den projíždím místa, kde mají turistické známky a doplňuji tak sbírku.
Děkuji všem, kteří mě k tak šílenému sportu navedli, rodičům, že mě naučili jezdit na kole, zdravotnicím, že mě zamotali, abych neztratil všechnu krev, RCR BIKE Česká Třebová, že mě vzali do teamu a že mě to platěj, ženě za podporu a zázemí.
Jo, málem bych zapomněl, dojel jsem 206 absolutně za 7 hodin a 23 minut. V kategorii M40 – 51. A co bude příště? Asi král….král je jen jeden.
P.S. KOUSALO TO, BOLELO TO, ALE STOJÍ TO ZA TO!
Míra Mařáček
